V dnešním článku otevírám společensky nelehké a citlivé téma. To, které je jádrem všeho, čemu se v nutriční praxi věnuji. Vnímám ho jako mnohem víc než „jen“ prachobyčejný informativní text – a přesně proto putuje přímo do vaší schránky.
Bude o poruchách příjmu potravy (PPP). Fakticky, vědecky, prakticky, lidsky. Z jádra mého vzdělání v oboru nutriční terapie i z každodenní praxe. S tím nejdůležitějším, co o nich potřebujete vědět.
Poruchy příjmu potravy je pro mě víc než profesní doména – je to niterný bod celé mé cesty v oboru výživy. Od úplných začátků studia jsem totiž cítila, že právě psychologie výživy a vztah k jídlu jsou tím, co na československé scéně zoufale chybí – a co do ní chci s plným vědomím vkládat. A tak jsem tak učinila. Od akademické specializace, přes výcvik od leaderů oboru, až po dnešní hrdý status v nadnárodních profesních asociací. Proto dnes tvoří tohle téma základní kámen nejen mé vlastní odborné identity, ale i celého konceptu odborného nutričního poradenství MG COACHING®.
Když jsem před pár týdny na Univerzitě Karlově uzavírala celou XV. Mezinárodní interdisciplinární konferenci o poruchách příjmu potravy, zatímco jsem den poté rezervovala letenky na svou nadcházející pracovní cestu do Texasu, kde se, stejně jako minulý rok, účastním legendární International Conference on Eating Disorders, došla mi jedna důležitá věc:
Dokud neproměníme společenské vnímání tematiky poruch příjmu potravy, zůstane i to nejlepší klinické vzdělání často bez dosahu. A to chci (z)měnit.
To, co vám dnes předávám v newsletteru, je proto mým souhrnem toho, co si přeju, abyste věděli. Nejen jako odborníci. Ale jako lidé.
Kdy se jídlo stává „problémem“?
Vezmu to z druhé strany. Rozhodně ne až ve chvíli, kdy podle diagnostického manuálu „splňujete“ několik škatulek, máte „příliš nízkou hmotnost“ nebo když vám poruchu příjmu potravy potvrdí oficiální diagnóza.
Jsem pevně přesvědčená o jiném standardu: jakmile cítíme, že cokoli ve vztahu k jídlu, pocitům kolem stravování, hmotnosti, pohybu, těla – nebo čehokoli dalšího – není v pořádku, je to ten moment, kdy jde o problém hodný řešení, pozornosti, pomoci a cesty ven.
Náš vztah ke stravování neleží na ose „v pořádku vs. nemoc“, ale na pomyslném spektru. Na jedné straně jsou vyvážené, zdravé, intuitivní stravovací návyky. Na druhé straně patologické vzorce chování, které odpovídají klinické diagnóze poruchy příjmu potravy. Mezi tím je ale celá zóna šedé – oblasti narušeného stravování, rigidních pravidel, úzkostí z jídla, viny po „špatném“ jídle, kompenzací pohybem, emočního jedení, ztráty spontánnosti či radosti z jídla. A co je šílené, v téhle šedé zóně se pohybuje až 75 % lidí (Reiff and Lampson-Reiff 1999).
Právě v této šedé zóně se často odehrává dlouhé období tichého boje. Ne dost „zlé“ na diagnózu, ale dost náročné na to, aby nás to stálo energii, vztahy, duševní klid. A právě proto má smysl o těchto signálech mluvit dřív, než se z nich stane náročněji řešitelný problém.
Prevence a včasný zásah totiž nejsou slabostí. Jsou známkou respektu vůči sobě samým. A tak, prosím: nečekejte, až bude situace „dostatečně špatná“.
Proč tak moc roste výskyt poruch příjmu potravy? A co za to může?
Důvody jsou komplexní a vzájemně propojené. Nikdy nejsou vaší vinou, nikdy za nimi neleží jen jedna příčina a nikdy nejsou projevem slabosti.
Z největších přispívajících důvodů:
- Změna prostředí a vlivu kultury – diety, kult krásy a výkonu, tlak společnosti, fitness kultura, kult „clean eating“, sociální sítě,
- Psychologické faktory a vnitřní zranitelnost – perfekcionismus, nízké sebevědomí, úzkosti nebo potřeba kontroly, narušené zvládání emocí, traumata nebo negativní zážitky z minulosti,
- Vliv rodiny a prostředí – rodinná atmosféra kolem jídla, modelování chování,
- Lepší diagnostika a zvýšené povědomí – jako odborníci umíme dnes PPP lépe diagnostikovat, což rámcově vede k jejich zvýšenému záchytu,
- Doba, ve které žijeme – rychlá, tlaková, nejistá,…
A kromě toho: genetický předpoklad. Jakkoliv překvapivě to zní, je to tak. V odborném světě proto rádi říkáme, že „genetika nabije pistoli a prostředí zmáčkne spoušť“.
Dobře, a dá se z nich tedy 100% vyléčit?
ANO, ANO, ANO. Ještě jednou ano.
Kdyby měla být jen jedna jediná věc, kterou bych si k tematice PPP přála říct, pak to, že 100% vyléčení je možné. Podepsala bych se pod to krví. Klidně dennodenně. (Schaumberg K, et al. Eur Eat Disord Rev. 2017;25(6):432-450. doi:10.1002/erv.2553).
Fráze typu „naučíš se s tím žít“ nebo „vždycky to tam někde bude„, bych nejradši smazala ze slovníků. Značka: hned, prosím. Nejenomže ničemu (a nikomu) nepomáhají, ale taky nejsou pravdivé.
Přesto je možné je z nejrůznějších stran slyšet a ještě snadnější jim uvěřit – žít v domnění, že zlepšení existuje, ale že tam „ten hlas“ zkrátka vždycky bude, že vás bude do konce života definovat a že je to tak předem prohraný boj. Není to pravda a nenechte nikoho přesvědčit vás o opaku.
Stovky důkazů místo slov:
Top 5 stereotypů, mýtů a nepochopení?
Uff. Těch je… Můžu o nich psát celé knihy? Z nejčastějších:
„PPP jsou výmysl moderní doby.“ – Až na to, že vůbec. A věřte prosím, že nikdo, kdo jen trochu ví, o čem mluví, by se znalostí komplexity tohoto onemocnění s neuro-biologickým podkresem, tahle slova nikdy nevyřknul. Moderní doba je nevytvořila, zato ale přidala rizikové faktory, které jejich vznik bohužel urychlují a zviditelňují.
„Člověk s PPP má podváhu.“ – Ne. Statisticky vzato má „jen“ méně než 6 % lidí s PPP klinicky diagnostikovanou podváhu. Významná část lidí s PPP má zdravou nebo dokonce vyšší hmotnost. Připomínám, že mluvíme o poruchách příjmu potravy, nikoliv poruchách hmotnosti. PPP nemají jednoznačný vzhled.
„Lidé s PPP nemají rádi jídlo.“ – Ve skutečnosti je vztah k jídlu často hluboce ambivalentní: plný strachu, viny, ale zároveň touhy a posedlosti. Jídlo se stává symbolem – kontroly, úlevy, bezpečí i hrozby – a rozhodně to není o „nechuti“ nebo „nezájmu“.
„Za PPP může rodina.“ – PPP vznikají ze souhry biologických, psychologických a sociálních faktorů, nikoli jako přímý důsledek výchovy. Rodina je v procesu léčby naopak často klíčovým pilířem podpory.
„PPP jsou jen o jídle.“ – Ani zdaleka ne. Já vím, já vím, tohle je matoucí… Jídlo je jen viditelný symptom hlubších problémů: regulace emocí, sebepojetí, zvládání stresu, identity. Proto v žádném případě nejsou pouze o adresování jídelníčku.
Mám ve svém okolí někoho, kdo bojuje s jídlem, co můžu dělat?
Zapnout empatii na maximum. Nemusíte se stát expertem na téma, abyste mohli být oporou. Klíčové je otevírat bezpečný prostor – prostor, kde se ten druhý necítí souzený, tlačený ani opravovaný. Protože tuhle otázku dostávám často, odpovídám na ni, že někdy je nejvíc, co můžete udělat, právě to, že jste. Že posloucháte, nehodnotíte, neanalyzujete. Že místo rad dáváte přijetí. Více vysvětluji v carouselu zde (proklikejte směrem vpravo).
Jak bych jako nutriční terapeutka vedla ke vztahu k jídlu svou dceru?
To vám naopak řeknu úplně přesně: tak, jak vedu všechny své klienty. S respektem, laskavostí a neustálou komunikací toho, že jídlo je mnohem víc než prostředek k manipulaci s čímkoliv viditelným nebo vyčíslitelným.
Učila bych ji, že jídlo má náš život podporovat, ne ho omezovat. Že výživa má doslova a do písmene vyživovat, tělo i duši. Že cílem není „nejak vypadat“, ale cítit se dobře. Že je potřeba více řešit to, co do jídelníčku přidávat, než co z něj odebírat. Že emoce mají v jídle své místo, ale nemají řídit naše stravování. A udělala bych první poslední pro to, abych jí byla tím nejlepším vzorem a tím vším na prvním místě sama žila – protože kázat vodu a pít víno je všechno, jen ne funkční cesta.
A pokud za vámi jednoho dne přijde právě vaše dcera s tím, že potřebuje zhubnout? Pamatujte prosím, že co řekněte, může někde zůstat celý život.
Jaká je role nutričního terapeuta v léčbě PPP?
Naprosto klíčová – ale není jen o „napsání jídelníčku“. Nutriční terapeut je průvodcem v návratu k důvěře v jídlo a tělo. Pomáhá obnovit stravování, stabilizovat metabolismus a postupně rekonstruovat narušený vztah k jídlu bez strachu, viny nebo rigidních pravidel. Tvoří edukaci o funkci jídla a vytváří bezpečnou strukturu stravování, která respektuje aktuální potřeby i individuální tempo zotavení.
Slovo závěrem
Poruchy příjmu potravy nejsou volba. Vyléčení z nich ale ano.
Je to těžká výzva. Dost možná ta nejtěžší, jaká vás kdy čeká. Plná pochybností, nejistoty, pocitu ztráty kontroly a otazníků, jestli to vůbec (vy)řešit chcete, ale přesně proto tak moc stojí za to. Nevzdávejte to, prosím. Ono to totiž je o jídle, ale zároveň to ani trochu není (jen) o jídle. A nejste na to NIKDY sami.
Říct si o pomoc není slabost. Je to ten největší projev odvahy.
Chcete vědět, jak „chutná“ vyřešená výživa?
Dám vám na ni recept. Jednou provždy. Největší projev odvahy.
