Jsou týdny, kdy máte svoji agendu v diáři perfektně pod kontrolou. A pak jsou týdny… no, přesně jako ty březnové.
Znáte to? Já vás v březnovém wrap-upu vezmu za oponu toho, jak takové týdny občas vypadají u mě. Aneb když se v jeden den potká třeba vedení nutriční supervize s odbornou konferencí na Karlově Univerzitě a last minute rozhovorem v ČT24.
V takové chvíle máte zpravidla dvě možnosti: zpanikařit, nebo to brát jako důkaz, že to, co děláte, má přesah. A já se snažím řídit tím druhým.
Tak vám přináším článek, který je stejný, jako byl uplynulý měsíc – nabitý, různorodý a pevně věřím, že také smysluplný.
To nejlepší z eventů
Kdybych dneska nebyla nutriční terapeutka, byla bych…no, reálně nevím. Protože bych to v tom případě absolutně nebyla já. O ničem jiném než o výživě totiž ani mluvit neumím. A tak o ni mluvím nejenom 24/7 v práci, ale také mimo ni. V březnu to bylo třeba na:
- Women’s Day Next.Move (o cyklickém stravování): Věděli jste, že se ženský metabolismus v průběhu menstruačního cyklu mění tak výrazně, že je jeho změnám opravdu potřeba věnovat pozornost?
- Konferenci Women’s Health (o největších chybách, kterých se ženy v životosprávě dopouštějí): S MUDr. Hajšmanovou jsme se v panelové diskuzi shodly, že kdykoliv říkáme „méně je někdy více“, rozhodně tím nemyslíme kalorie. Na panelu jsme se bavily o tom, proč snaha jíst co nejmíň často vede přesně k opaku.
- Konferenci Nutriční terapie 2025 (o standardech přístupu nutričních terapeutů): Mluvila jsem o tom, proč potřebujeme jasnější standardy v naší profesi – a jak tím můžeme chránit naše klienty. Vás.
To nejlepší z akademické půdy (a co se tentokrát potkalo v jednom dni):
Když jsem se s paní profesorkou Papežovou, legendou oboru poruch příjmu potravy v českých i zahraničních vědeckých sférách, poprvé potkala uprostřed Manhattanu, na International Conference on Eating Disorders v NYC, které jsme byly obě součástí – já tenkrát během studia klinické výživy v USA, ona přímým letem z Prahy, loučily jsme se se slovy, že jakmile budu zpátky v ČR, nikdy nepřestanu v nutriční praxi kultivovat to, s čím jsem začala v USA. So I did.
Zrovna, když jsem před týdnem mířila na Karlovu univerzitu na zahájení XV. Mezinárodní interdisciplinární konference o poruchách příjmu potravy a obezitě, na níž jsem vedla závěrečný blok konference, mi zazvonil telefon:
— „Paní Gajdošová, rádi bychom s vámi udělali rozhovor pro ČT24 o poruchách příjmu potravy.“—
Já: „Uff, teď jsem na naprosté hraně kapacit. Jak moc to spěchá?“
— „Potřebujeme vás dneska. Vy a paní profesorka Papežová. Vyzvedneme vás večer přímo z konference a vezmeme na Kavky.“
— Já: …
Tak jsme s paní profesorkou Papežovou skočily do auta směrem do studia ČT24 v minutě, kdy nám skončilo zahájení velké mezinárodní konference na UK. Dorazily do studia na minutu přesně. Ani jsme nestihly odskočit do maskérny. A asi to na nás bylo dost vidět.
Ale o tom to je… O tom, že když děláte něco, čemu věříte celým srdcem, překračujete komfort, překonáváte únavu. A občas i vlastní kalendář. O tom, že když jde o něco důležitého — jako je prevence a léčba poruch příjmu potravy — není čas váhat. To koneckonců (víc než dobře) známe i z praxe. A taky o tom, že když se potkají správní lidé ve správný čas, vznikají přesahy, které mají smysl.
To nejlepší z březnových podcastů:
Na vlně zdraví: Každý extrém ve výživě si časem vybere svou daň
Když jsme dotočily tenhle rozhovor, moje první slova byla, že si nepamatuju, kdy se mnou někdo tak perfektně vedl diskuzi. A kdy mě “donutil” říct věci, co jinde jen neříkám.
Třeba to, proč mám český i americký středoškolský diplom. Nebo to, co si bez přikrášlení myslím o biohackingu. Anebo co považuju za absolutní nutriční bizáry. Fakt. Už.
Jinými slovy: kdyby měl být jediný podcast, který si se mnou z posledních čerstvých poslechnete, dávám doporučení na tenhle.
Zkrátily jsme čekací dobu u nutričních konzultací!
A dalo nám to pekelně zabrat. Na procesu optimalizací pracujeme už dlouhou dobu. Rozšířila jsem v backstage nutriční tým, investovala obrovskou pozornost do interních i odborných upgradů a spolu s kolegyní Anežkou, vedoucí nutriční specialistkou mého nutričního týmu, zařídila nemožné:
Pokud už nějakou dobu přemýšlíte, že byste rádi (vy)řešili svůj jídelníček, ale odrazují vás naše dlouhé čekací doby, mám pro vás skvělou zprávu! Momentálně jsme zkrátili čekací dobu a vy se tak k nutriční konzultaci se specialistkami v mém týmu dostanete rychleji. Stačí se jen zapsat.
Nejvýživnější příspěvky na Instagramu, které byste neměli přehlédnout
Nutriční take away message
V březnu jsem se vrátila ze své třítýdenní dovolené v Indonésii. A protože se netajím tím, že se svými klienty otevřeně (a moc ráda) řeším oblasti, které vyvstávají nejenom z odborných okruhů, ale i z osobních prožitků, nesčetněkrát jsem s nimi otevírala téma stravování na dovolené.
Pokaždé, když měním lokaci, ať už je to ČR – USA, pracovní cesta, anebo třeba právě jen osobní dovolená, vnímám, jak moc by byly věci jiné (těžší, náročnější a mnohdy i nemožné), kdyby do nich promlouval nezdravý vztah s jídlem, strach z toho neznámého nebo jakékoliv restrikce.
Jak moc by braly z těch všech zážitků, spontánních rozhodnutí, poznávání nového, kulturních rozhledů a z možnosti naplno žít. Jak by to doslova znemožňovaly.
Co tím chci říct? TOHLE je jeden z nekonečné řady důvodů, které bych jmenovala ve světle toho, proč tak moc stojí za to za tím řešením jít. Pokud tahle slova čtete a víte, o čem mluvím. Tak ho nechte být i svým znamením, proč “to” vyřešit. A proč pak díky tomu můžete opravdu naplno žít. Víc najdete i tady.
Chcete vědět, jak „chutná“ vyřešená výživa?
Dám vám na ni recept. Jednou provždy.
